Mastering (3. část)

Digitální distribuční formáty
Velká část hudby dnes míří pouze na internet, aby se streamovala na některé z oblíbených platforem jako Spotify nebo Bandcamp. Tyto služby mají své provozní podmínky, které je potřeba znát a vědět, co lze očekávat (např. úprava hlasitosti a konverze do jiného formátu). Provozovatelé streamovacích služeb normalizují hlasitost nahrávek na podobnou úroveň, aby během poslechu hudby nedocházelo k velkému kolísání hlasitosti při přeskakování mezi alby. Z tohoto pohledu nemá snaha o vysokou hlasitost nahrávky velký smysl. Normalizací dojde ke snížení hlasitosti a vlivem chyb při konverzi do jiného audio formátu se ve skladbě mohou vyskytnout nechtěné defekty zvuku. Požadavky na hlasitost bývají uvedeny stránkách poskytovatelů služeb. Tyto hodnoty se v průběhu času mohou měnit, proto je výhodné používat pravidelně aktualizovaný software, který limity zná a hlídá – např. Youlean Loudness Meter (funkce je dostupná v placené verzi). Šikovný pomocník je také on-line služba Loudnesspenalty, která odhalí o kolik hlasitosti přijdete po nahrání skladby na server. Pro digitální distribuci se nejlépe hodí nekomprimovaný formát s parametry 44.1 kHz/16-bit a více. Mezi nejpoužívanější formáty patří WAV (Waveform Audio File Format) pro systém Microsoft Windows a AIFF (Audio Interchange File Format) pro systém Apple macOS.

Zajímavost ze světa digitální distribuce je fakt, že vžitý zvyk nastavovat práh u Limiteru na minimální headroom -0,1 až -0,3 dB (tj. dosahovat limitací větší hlasitosti) je pravidlo postrádající smysl. Většina provozovatelů streamovacích služeb požaduje výrazně větší headroom, řekněme okolo -1,0 dB. Pokud cílíme na úplnou eliminaci digitálního zkreslení, které způsobují dynamické špičky v tzv. rezervním pásmu, kde dochází k jejich ořezání, může být nastaven ještě větší Treshold.

Fyzické distribuční formáty
Optimalizace zvuku pro fyzické nosiče je o trochu záludnější než u digitálního formátu, kde se soustředíme na hlasitost (vyjádřenou jednotkami LUFS) a dostatečný headroom (související s nastavením parametru Treshold v Limiteru). V případě kompaktních disků je práce nejsnadnější a dá se považovat za shodnou s digitálním formátem. Do výroby zadáváme WAV soubory s parametry 44.1 kHz/16-bit nebo ještě lépe obraz disku ve formátu DDP (Disc Description Protocol), který definuje řazení skladeb, obsahuje metadata s údaji o autorství a jedná se o průmyslový standard pro replikaci CD. Ke špatné pověsti kompaktních disků nejde nezmínit, že vina za nedobrý zvuk nebývá způsobena médiem, ale nevhodnou péčí na straně zvukaře. Pro úplnost dodávám, že kompaktním diskem myslím standardní Audio CD (nebo také Compact Disc Digital Audio čili CDDA) dle technických specifikací Red Book standardu. Méně využívaný formát Super Audio CD (SACD) dle Scarlet Book standardu se vyznačuje lepšími parametry a umožňuje poslech hudby ve vysokém rozlišení.

S CD formátem souvisí ještě tzv. pre-emfáze a de-emfáze. Jedná se o proces redukce šumu, při kterém dochází k ovlivnění výšek. V praxi to znamená, že při výrobě CD je provedena pre-emfáze, která zesílí výšky a je zapsána do tzv. tabulky obsahu CD (TOC čili Table Of Contents). Přehrávač pak provede de-emfázi, aby vrátil výšky na normální úroveň.

Magnetofonové kazety (MC) a vinylové desky (SP, EP, LP a MP) jsou tak trochu samostatný vesmír. Tyto nosiče mají své limity z hlediska fyzických možností vyplývajících z použitých materiálů, technologie záznamu a reprodukce zvuku. U kazet do výroby zadáváme WAV soubory s parametry 44.1 kHz/16-bit a stopáží odpovídající jedné straně pásky (vč. pauz). Dopředu je nutné vědět, pro jaký typ pásky soubory připravujeme. O charakteru zvuku totiž rozhoduje její materiálové složení. Tomu pak přizpůsobujeme ekvalizační křivku. Z celkového počtu 4 základních typů se nejčastěji používá typ I (Fe203, Iron Oxide), který vyžaduje zesílení výšek a typ II (CrO2, Chromium Oxide), kterému prospívá zesílení basů.

U desek zadáváme do výroby WAV soubory s parametry 44.1 kHz/24-bit a vyšší o stopáži odpovídající jedné straně desky (vč. pauz). Mezi kritické body patří ošetření basového pásma, šířka stereo obrazu, de-essing, dynamický rozsah a hlasitost. Základní poučka zní: vinyl nemá rád extrémy. Není vhodné nadměrné rozšiřování sterea, nebo velká limitace, která snižuje čitelnost zvuku. Příliš velká dynamika způsobuje hluboký řez a riziko odskočení jehly z drážky. Je možné kalkulovat i s faktem, že blíže ke středu desky klesá hlasitost a čitelnost vysokých frekvencí.

Závěr
Je třeba zdůraznit, že mastering není určen k řešení záležitostí mixu. Není-li např. vyvážení poměrů hlasitostí nastaveno správně a mastering provádíme z jedné stopy, už s tím nic moc nenaděláme. Můžeme sice provést určité zásahy do frekvenčního spektra za účelem zesílení či zeslabení dominantního pásma určitého nástroje, ale vždy za cenu ovlivnění všeho ostatního.

Rychlost práce je přímo závislá na jasném záměru jak se zvukem naložit. Jasný záměr je však podmíněn znalostí ovládání základních efektů a jejich vzájemným vztahem. Z neznalosti, bohužel, nevede cesta přes špičkovou výbavu. Ta pomůže jen tolik, kolik z ní uši dokážou vytěžit.

Úkol speciálního významu je poslech a zpracování basového pásma. Správnou interpretaci basů výrazně ztěžuje akustika poslechové místnosti i samotná audiotechnika. Trpká pravda je, že na sluchátka se nelze 100 % spolehnout a určitý problém mohou představovat i monitory pro blízký poslech (Near-field) ze vzdálenosti 1 až 2 metry. Z hlediska věrného podání basového a sub-basového pásma, ale i šířky stereo obrazu, poskytují monitory pro střední poslech (Mid-field) ze vzdálenosti 2 až 4 metry nespornou výhodu. Basy zkresluje i vyšší hlasitost poslechu, což má vědecký základ v tzv. Fletcher-Munsonově křivce.

Zdá se, že mastering je docela velká věda. Ve své komplexnosti je podstatně obsáhlejší než tento článek, který odhaluje to hlavní, co obor definuje. Svou roli hraje vše: prostředí, výbava a její znalost, teoretické vědomosti, praktické zkušenosti a samozřejmě také kvalita vlastního audio záznamu. Ovládnutí masteringu přináší porozumění technické stránce práce se zvukem, jejíž znalost je výhodou při míchání.
Na provedení masteringu je ideální pár čerstvých uší, ale není vyloučena ani varianta společného provedení mixu a masteringu. Jde o to, že práce na mixu může zakalit objektivní zhodnocení zvuku. Je v tom stejný princip známý z pořekadla: více očí více vidí, (a v našem případě) více uší více slyší. Nový pár uší, bez účasti na zpracování mixu, může vnést do projektu novou perspektivu a doladit, co se v mixu nepovedlo. K tomu se váže otázka masteringu vlastních nahrávek, která už je vlastně zodpovězena – může být, ale má to svá rizika.

V dnešní době, definované snadnou dosažitelností kvalitní výbavy, jsou schopnosti cennější, než nákladné softwarové a hardwarové vybavení. Říká se, a něco na tom bude, že schopnosti je důležité získat rozumem (úkol pro analytickou levou část mozku), poté zapomenout a pracovat více na úrovni intuice (úkol pro pravou kreativní část mozku). Na úplný závěr ještě dvě univerzální rady, které je dobré mít na paměti. Hlasitější neznamená lepší a méně může být více.